Krátký traktát o vztahu antické filosofie a raného křesťanství

Počátek křesťanského náboženství se staví do Palestiny před zhruba dvěma tisíci let, kdy mezi nás přišel Pán Ježíš vydat svědectví o nebeském království a ukázat nám cestu tam. V té době patřilo ono území pod Římskou říši a již předtím bylo ovládáno od konce 4. století před Kristem Řeky. Není tedy divu, že Pán Ježíš měl na svém Kříži napsán to, za co byl odsouzen hebrejsky, latinsky a řecky. Tyto tři jazyky a tři tradice se v oné době na onom území střetávaly, přestože vliv tradice římské byl jenom mizivý projevující se spíše jenom navázaností světských správců na staroslavný Řím. O to větší byl ale vliv Řeků, kteří ze svých metropolí vysílali mnohé kolonizátory přímořských oblastí, což se jim dařilo velice dobře na území dnešního Turecka. V Římě již nebyla řečtina v takové vážnosti jako před vystoupením klasiků tamější latinské literatury, ale přesto musela být její znalost alespoň na vyšších místech docela důležitá. Vždyť z Řecka přejal Řím většinu svých obyčejů včetně božstev olympského pantheonu. Řecko se tedy v době Kristově již zmítalo spíše v krizi, ale to mu ještě nic nebere na tom, že se tam zrodila antická filosofie, která se postupně rozšířila do všech oblastí vlivu, tedy zvláště po Středomoří, ale potom do určité míry i více na východ a při římské kolonizaci i jiných částí Evropy. Samozřejmě nelze říci, že by všichni najednou byli filosofové, ale ve městech se vyskytovala často různá filosofická bratrstva, která právě mohla v duchu svého poznání argumentovat. S tím se setkáváme již v Bibli například v knize Sírachovcově, kde se staví některé věci naostřené proti stoikům a skeptikům, kteří by občas vzdávali boj za určitou věc se slovy, že to nějak dopadne, je-li to například řízení osudu. Potom vidina Boha je u stoiků taková deistická a jeho moc umrtvuje, proti čemuž se Bible staví s Bohem osobním a skutečně živým.

V jedné knize o antické filosofii jsem viděl mezi filosofy zařazeného svatého apoštola Pavla. To byl muž, který dosáhl na farizejské škole velkého vzdělání u uznávaného Gamaliela. Ve svých četných dopisech si je Pavel vědom filosofů a kupříkladu varuje, abychom se nenechali svádět „všelijakými cizími naukami“. Při své návštěvě v Athénách hovoří i na Areopagu, což je jakoby střed tehdejšího filosofického dění. Někteří tehdy jeho učení odmítli, jiní mu slušně přikývli se slovy, že si to poslechnou jindy.  Zdá se to jako odmítnutí, ale možná někteří skutečně přišli. O tom zprávy nemám. Jisté je však to, že jakmile se do Církve dostal první filosof, musela se tam dostat postupně celá filosofie. Zprvu museli křesťané bránit své smýšlení a hledat argumenty pro jeho ospravedlnění. Toto první období, kdy již vystupovali četní církevní Otcové jako například sv. Irenej z Lyonu se nazývá apologetické. Ve druhém století se začínal rozvíjet novoplatonismus, který již záhy přijal křesťanské učení za své východisko a učí jak žít, aby člověk byl spasen. Zde se vytváří jistá základna pro budoucí velkou křesťanskou filosofii a dochází k aplikaci termínů z filosofie i v křesťanské theologii. Bez těchto termínů bychom neměli tak košaté vyznání víry jako je nicejsko-cařihradské. Mnohá slova jako podstata, kategorie, ctnost se úzce váží na starořeckou filosofii. Pevně jsou ukotvovány základy naší víry a období je nazýváno jako dogmatické.

Jako první křesťanský filosof se však „počítá“ svatý Augustin se svým vskutku rozmanitým životem a pozoruhodnou cestou k víře. On již je skutečný filosof, když začíná s filosofií sám u sebe „stal jsem se sám sobě otázkou“. Tak bychom ho mohli postavit již do stejné řady jako například Sókrata, který právě na tom samém místě začínal s filosofováním, když si vzal za svůj nápis z věštírny v Delfách „poznej sám sebe“.  Augustin a jeho současníci se ve svých dílech snaží shrnovat a pořádat křesťanské učení s důrazem na správnost vyjadřování, logiku a určitost daností.